O novém albu portugalské vlčí legendy kolovalo mnoho zvěstí. Ta nejrozšířenější pravila, že po experimentální éře Butterfly Effect se kapela vrací zpátky ke svým kořenům... Jakpak by ne, vždyť již od Sin / Pecada se silná platforma fandů dožaduje znovuoživení Almy Mater a legendární éry Vlčího srdce. Jenže Ribeiro a spol. mají na nostalgické návraty zjevně svůj názor...

Tedy pěkně od podlahy - Darkness and Hope je sice návratem, ale nikoli pouze do časů, kdy Měsíční kouzlo povstávalo z popela podzemí. Je to vlastně takový výlet skrz všechny světy, kterými se kapela za ta léta působení na scéně ubírala. Už to logicky nese úskalí - každá řadovka Moonspell představovala objevný a překvapivý opus. Když teď veškerenstvo masek, jež vlčí orchestr navlékal postavíte vedle sebe na jednu řadovku, vznikne materiál s velmi širokým rozletem, který si při dopadu mezi fanoušky může pěkně rozbít hubu. Jenže Moonspell jsou prostě Moonspell a silné nápady prodat umějí...V čele nového materiálu stojí titulní věc a to je krok více než šťastný. Darkness and Hope je totiž nabita tím podmanivě temným kouzlem, které udělalo z Moonspell kult. Kytary se po běsnění na Motýlím efektu zase vracejí k typicky éterickému a odhnotněnému zvuku, pod nimi se rozlévá sílící sborová plocha. Kontrasty mezi tichými pasážemi, kdy prim hrají nejrůznější zvuky a Ribeirův charismaticky hluboký hlas, a monumentálně dunivými harmoniemi, jsou jednoduše úchvatné. Výkon frontmana hoden bouřlivých ovací...

Následující kus Firewalking pohladí všechny nostalgiky. Neklidně tepající nosný riff jakoby se zhmotnil z časů Irreligious. Uhrančivá vokální linka evokuje nádhernou záležitost Ruin & Misery, přechody z nesoustavně pulzující rytmiky do uřvaného refrénu voní tak nádherně starými časy, že polykám i canc o marných koupelích v téže řece. Perfektně nakopnutá mezihra s plačtivým chórovým podkresem a typickými breaky bijce Mika Gaspara definitivně šperkuje dojem z perfektního kousku.Následuje duo skladeb Nocturna / Heartshaped Abyss, které se svou “písňovostí” a chytlavými melodiemi obrací do časů Sin / Pecado. Decentní samplový podklad a perfektní Ribeirův zpěv, přerůstající do infernálně uhrančivých refrénů - gothic rockový kořen Hříšné éry jako vymalovaný. Heartshaped Abyss navíc připomíná dusotem bicích a pulzující basou a deliricky rozmlženými kytarami hádejte koho? No přeci Paradise Lost!

Devilred vrací Darkness and Hope pořádný dark metalový drive. Kvílivé varhany a drtivý nástup kopáků - už se těším na koncert! Skladba pak servíruje velkou devizu tohoto zářezu - a to přechody ze zádumčivých pasáží, kde dominuje basa, k refrénu, který jako by byl klidnějším následovníkem Midnight Ride. Skvostné!

Ghostsong je největším zubolamem celého alba. Je to skladba na samé hranici přeslazenosti, kdy úpadek do žumpy dojáků ráže nových HIM zachraňuje jen procítěný Fernandův zpěv. Ani bych se nedivil, kdybychom tuto houpavou basovou ukolébavku s rozněžnělým refrénem zanedlouho neuzřeli v oplzlém náručí komerčních rádií. Tenhle kousek nemusím... Ačkoli, klobouk dolů před tím, jak se umí Moonspell chameleonizovat!

Po cukru má přijít bič a přichází. Tandem skladeb Rapaces a Made Of Stroms se konečně hrdě hlásí k výborné desce Butterfly Effect. Kytary jsou náhle mnohem ostřejší a vyrážejí do nevybíravých kontrů, místy zase škytavě vaří a Ribeiro schizofrenicky střídá něžný zpěv se zvířecím řevem. Nemůže chybět ani zasněný ženský vokál v zákulisí a samozřejmě široká paleta počítačových doplňků. Vše samozřejmě vkusně poskládané do chválihodně progresivních kompozic!

Experimentální část alba se přelévá do písně How We Became Fire, která znovu poodkrývá gotickou žilku Moonspell. Hypnotická basová linka a plačtivé kytarové vsuvky s dominantním (a musím to znovu a znovu opakovat) výkonem vokálního virtuóza Ribeira. Nádherný kousek, plný jakéhosi melancholického optimismu se vzpírá nějakému přesnému zařazení - jakoby si utrhl z každé řadovky kousek.

Than The Serpents In My Hand je zrozen z nesoustředěného vybrnkávání a portugalského (?) přednesu. Utěšeně dynamická skladba plovoucí ve vodách převážně melancholických je však na můj vkus příliš plochá a trpí podobnou sladivostím jako Ghostsong, ačkoli v míře mnohem umírněnější. Chytlavé, ale až příliš hrané na jistotu...

Epilog patří kousku Os Senhores De Guerra, což je údajně remake písně z počátečního stádia Měsíčního kouzla. Atmosférou kus vůbec nejbližší starým dobrým časů. Portugalština je nádherný jazyk a ve spojení s magickou hudbou a rozevlátými vokálními linkami vzniká dojem vpravdě magický. Velmi šťastná volba na závěr!

Darkness and Hope? Album, které más v sobě kus vlčího testamentu, kus bezvěrce, kus hříšnosti a kus motýlího efektu. Album plné temnoty i naděje. Album, které jedny zklame, druhé potěší. Album, které poprvé za celou historii kapely neukazuje žádný jednoznačný nový směr, ale těží z minulosti. Album, kterému by slušela větší ucelenost. Pro mne osobně dvě největší úskalí nové desky. Čekal jsem víc, ale i tak ji řadím hodně vysoko.